Aktuality

Nechte se inspirovat!

17.01.2020

NECHTE SE INSPIROVAT!

Čtvrtý ročník literární soutěže se pomalu blíží ke konci. Pokud přemýšlíte nad tím, že se zapojíte, ale nemáte nápad, přečtěte si následující příběh. Třeba Vás bude inspirovat.
Pravidla literární soutěže hledejte pod odkazem ZDE. Příspěvky můžete zasílat až do konce ledna. Budeme se těšit na Vaše práce.

*

JAK JSEM DĚLAL VÁNOČNÍ POHODU?
 
Víte, jsem hodně zemský typ. O přírodu se zajímám od malička. Moji blízcí přátelé mě naučili hodně o rostlinách i zvířatech. Baví mě sledovat krásu ročních období. Ten, kdo je náchylný na jarní pyly, nemá toto období rád. Já ho miluju! Tráva se začíná zbavovat sněhové pokrývky, zvířata vykukují ze svých obydlí a rozhlížejí se po světě, stromy pučí. S příchodem letních deštíků ševelí voda v potoce. V létě si leckdo stěžuje, že je příliš horko, ale já mám rád ostré barvy, mohu se opalovat na slunci a užívat si zpěv ptáků. Podzim také není špatný. I když se poslední dobou počasí v podzimních měsících mění častěji, než na apríla, sebelepší malíř by nedokázal namalovat tu pestrobarevnou paletu, kterou příroda vyčarovala na listech. Přichází zima. Tu také mnoho lidí nemá rádo, zkrátka proto, že je chladno. Jenže to mi nevadí. Mohu totiž sledovat, jak se krajina ukládá ke spánku a nabírá sílu na nový životní cyklus. Jak jsem řekl. O životě na Zemi vím všechno. Vyhýbám se shonu a Vánoce mě vůbec nezajímají.

Je zima. Období klidu. Rozhlížím se po lese a skutečně! Všechno působí vyrovnaně, tiše. Slyším jen šustění sněhových vloček, jež dopadají všude kolem. Balada pro duši. Zavírám oči a snažím se to všechno vnímat, užívám si chvíli samoty, kterou mám. Ale co to? Lesem zní motor auta. Otevírám rychle oči a vidím, jak se blíží zelené auto. Zastavuje přímo přede mnou. Vysedá z něj starší muž. Znám ho, je to hajný z vesnice, který se stará o les. Společně s ním vysedá z auta malá copatá holčička. Může jí být šest nebo sedm let. Na hlavě má kulicha a je oblečená v zelené kombinéze. Usmívá se. „Ahoj,“ pozdraví. „Koho zdravíš?“ zeptá se hajný. „Les, dědečku.“ To děvče je mi sympatické. Oba na sebe hledíme. Hajný vykládá z auta krmení pro zvěř, které umisťuje do krmelce společně s lizem. Dělá, že mě nevidí. Dívka najednou vykročí mým směrem, pak se ale rozmyslí a rozběhne se k dědečkovi: „Dědečku, dědečku, je tak krásný, mám nápad!“ Holčička šeptá hajnému do ucha. Neslyším, o čem se baví, ale během krátké chvíle oba nasedají do vozu a odjíždějí pryč. Mrzí mě to.

Přemýšlím, co se stalo. Ke krmelci se zatím scházejí srny, po poli hopká zajíc. Začíná se šeřit. Naši pohodu vyruší motor auta. Hajný se vrací. Zvěř se stahuje do uctivé vzdálenosti. Nestačila se ale zcela najíst, a tak čeká v povzdáli. Z auta jako první vyskakuje to milé děvčátko. Rozbíhá se za mnou. Její boty se boří do sněhu, ale nenechává se odradit. Zastaví před mou osobou. Pomalu se podívá nahoru. Zamrká a vyhrkne: „Pane strom, myslíte, že na Vás můžeme s dědečkem pověsit dobroty pro zvířátka?“ Zardím se. Tak hezky mi ještě nikdy nikdo neřekl. Samozřejmě! Takový důležitý úkol! Hluboce se nadechnu a otřepu ze svých větví všechen sníh. Hromádka z nejvyšší větve zasáhne dívčinu čepici. Hajný se zasměje a položí do sněhu lavor plný dobrot. I když přesně nevím, co mě čeká, jsem trpělivý. Hajný ukazuje vnučce, jak pokládat jablka, brambory a řepu do mých hustých jehličnatých polštářů. Jsem přesně o jehličku vyšší, než on, takže za chvíli jsou mé větve plné. Dobroty pro srny jsou těžké. Netušil jsem, že můj úkol bude tak náročný, ale jsem rozhodnutý dodržet svůj slib. Dívka si mě prohlíží ze všech stran. „Dědečku, to se nám povedlo! Zvířátka budou mít radost.“ Hajný se usměje a odpoví: „Ano, udělali jsme jim krásné Vánoce. Pojď, Ivanko, půjdeme, ať si mohou zvířata svoji nadílku vychutnat nerušeně.“ Děvčátko chytí dědečka za ruku a naposled se na mě podívá. „Pane strom, děkujeme, že jste nám to dovolil. Mějte krásné Vánoce!“ zamává, otočí se a odchází k autu.

Zanedlouho po odjezdu návštěvníků zahouká sova, která dává zvěři najevo, že je v lese bezpečno. Srny, které všechno pozorovaly z dálky, pomalu přicházejí za mnou. Blíží se i daňci. Z vesnice se nese libý tón. Lidé zpívají koledy. Je Štědrý den. V lese vládne mír a pohoda. Všechna zvířata se sešla u mě. U vánočního stromu. Povídáme si o všem možném a těšíme se ze své přítomnosti. Pomalu mi dochází, že jsem konečně pochopil, co je pravá vánoční pohoda. Pomohl jsem ji vytvořit. Já a moje lidská kamarádka, se kterou se doufám zase brzy uvidím.
 
 
17. ledna 2020
Iva Vladíková